Princezna Jablůňka
„Vítku, Aničko, pojďte se podívat do zahrady," zavolala jednoho májového dne maminka. „Jabloň rozkvetla“
„Vypadá jako princezna s bílým závojem“ řekla Anička, když přicházeli k rozkvetlému stromu.
„Možná že rozkvetla pro tebe, Aničko," usmála se maminka.
Anička zůstala stát pod jabloní a okouzleně se dívala vzhůru do koruny plné bílých kvítků s narůžovělými okraji.
Vítek s maminkou už dávno odešli. Anička stále nemohla od jabloně odtrhnout oči.
„Vážně jsi rozkvetla pro mě?" zeptala se nevěřícně a zlehounka se dotkla kmenu.
Stal se div. Jabloň zašuměla, jako by rozuměla, co jí Anička říká. „Obejmi mě," ozval se tichý hlas.
Anička poslechla. Přitiskla se k drsné kůře a najednou ucítila pod rukama teplo.
„Oživila jsi mě," zašeptala jabloň. „Teď jsem tvoje princezna Jablůňka."
„To je dobře," zaradovala se Anička. „Budeme si spolu povídat, jako jsem si v zimě povídala se Sněhovým pánem. Znáš ho?"
„Neznám," řekla Jablůňka. „Já v zimě spala."
„Počkej na mě, musím už jít, ale zítra zase přijdu," loučila se Anička a rozběhla se za maminkou a Vítkem. Bylo jí najednou nějak krásně, vesele a lehce. Celý den se jen usmívala. Měla na zahradě opět své velké tajemství.
Když ji toho večera maminka uložila do postýlky, usínala Anička s představou, jak by to bylo krásné, kdyby se Sněhový pán vrátil a vzal si princeznu Jablůňku za ženu.
V dalších dnech jaro ukazovalo, co všechno umí a dokáže. Každým dnem přinášelo něco nového.
U branky nádherně kvetl a voněl šeřík. Pak začal nasazovat poupata i jasmín. Princezna Jablůňka odložila bílý závoj a oděla se do zeleného. Na něm se jako našité korálky objevila maličká, zelená jablíčka.
Šeřík odkvetl, otevřely se bílé květy jasmínu, začervenaly se jahody a třešně. Ptáci vyváděli své mladé. Tráva čekala na první kosu. Jaro vrcholilo.